Jak včelařím

Úvod pro nevčelaře:

Za časů našich dědů bylo včelaření docela jednoduché. Ony se včely se snadno o sebe postarají. Čím méně je “obtěžujeme” tím jsou spokojenější. Jenomže, to už dneska bohužel neplatí. Teď už se včely o sebe nepostarají a bez včelaře by brzy zahynuly. Současné včelaření, to je nepřetržitý boj s včelími nemocemi. A to hlavně s varoázou, zavlečenou v sedmdesátých letech kdesi z Asie. Ač varoázu udáváme jako nemoc, je to vlastně napadení parazitem (kleštík). Ten vypadá jako malinké klíště a škodí jak dospělým včelám, tak hlavně vyvíjejícímu se plodu, budoucím mladým včelkám.

A s varoázou se dá bojovat dvěma způsoby.

  • Léčení tvrdou chemií. Pod tímto strašidelným pojmem se mezi včelaři označuje léčení přípravky, vyvinutými ve včelařském ústavu. Jsou to schválené veterinární přípravky, které se různými postupy aplikují do úlů v době, kdy v úlu není med. Přípravky jsou poměrně účinné, relativně jednoduchá je také jejich aplikace. Jenže je tam jedno “ale”. Tato chemie má tu nevýhodu, že se váže na vosk a zůstává tedy poté ve vosku ze kterého jsou plástve. Takže zůstane v těch samých plástvích, ze kterých se za pár měsíců vytáčí med 🙁
  • Léčení kyselinami. Taky strašidelný pojem, co? K léčení se používá hlavně kyselina mravenčí a šťavelová. Do úlu se vkládá v malých koncentracích, které nepoškodí včely (i když nic příjemného to pro ně asi nebude), ale je to již příliš toxické pro více senzitivního kleštíka a ten po aplikaci zhyne. Výhoda je, že se výpary z kyselin do vosku nevstřebávají, takže jakmile vyprchají, žádné škodliviny v úlu nezůstanou. To je důvod, proč je toto léčení aplikováno těmi, kdo chtějí opravdu přírodní med, nezatížený žádnými léčivy. Nevýhodu je, že je to proces náročnější a je více o experimentování 🙁 , než pevně dané množství klasických léčiv: kyseliny se totiž jinak odpařují za teplého počasí a jinak když je zataženo, některé nepůsobí hned, ale až za čas atd. – je to prostě náročnější a pro včelstvo je tato aplikace nebezpečnější. A i proto se musí včelstva více kontrolovat a měnit postupy dle aktuálních podmínek.

No a teď konečně, jak to dělám já:

Tvrdou chemii (ty léčiva co mohou zůstat ve vosku) jsem použil naposledy v roce 2019. Nyní se snažím používat pouze alternativní postupy. Navíc jsem, což není příliš obvyklé, začal v létě “klíckovat” matky. Matku umístíte do speciální klícky, viz foto, kam se k ní dostanou dělnice, které ji krmí. Dělnice jsou menší a oky klícky bez problémů prolezou, větší matka však ne. Proč to dělám? Všechna letní léčení kyselinami se obtížně aplikují, protože většina varoázy je schovaná v zavíčkovaném plodu. A pod víčka se výpary z kyselin nedostanou. Takže při klasickém léčení kyselinami musíte nechat chemii působit opakovaně, dokud se nevyklube poslední plod od začátku léčení. Klíckováním matce zamezím v kladení. Tím získám jistotu, že jsou všichni parazité jen a jen na včelách a mohu tak včely zaléčit jen krátkodobě a s vysokou účinností. Ale je to pracné 🙁 . V každém úlu musíte matku dohledat, což není zrovna jednoduché a v přesně daný den ji osvobodit a zaléčit. Sousta “velkého” šťourání v úlech. Odměnou je mi, že v mém úle a tím i v mém medu je té chemie zas o něco méně než u pohodlnějších kolegů.

Malý kvíz, najdeš matku v klícce na prvním obrázku?